Úvod k výstavě Václav Chochola a přátelé... Když se dívám na pozvánku, vidím elegantní skupinovou fotografii umělců a jejich chotí. Tehdy, na konci roku 1960, by se hodila třeba do časopisu Life. Jsou na ní elegantní, krásní , na pohled bohatí a snad i šťastní lidé. Jenže na fotografii vidím i něco jiného: Jiřího a Zdenku Brdečkovy, Adolfa Hoffmeistera, dirigenta Milivoje Uzelace s jeho Věrou a další přátele, kteří se před Silvestrem roku 1960 sešli u Hoffmeisterů v bytě v Diamantu ve Spálené ulici. Jsou to rodiče některých z nás. Fotoaparát držel v rukou tehdy sedmatřicetiletý Václav Chochola a ten do té společnosti patřil také. Bohatí nebyli, nebo jen jaksi relativně: měli kolem sebe krásné věci, často obrazy či sochy dalších přátel, peněz už méně a někdy vůbec, eventuelně si za ně nebylo co koupit.Všichni byli občany země, kterou směli opustit jen na zvláštní povolení s potupně omezeným finančním obnosem. Byli malíři, hudebníci, spisovatelé, divadelníci, filmaři. Většinou se znali už z válečných let. Svým způsobem byli prominenti, protože jejich umění vynášelo státu valuty a jim naplnění, ale mělo to meze, jelikož ten stát ovládaný Sovětským Velkým bratrem s nimi mohl v každém okamžiku zamést a také to dělal. Patnáct let před touhle fotografií pro ně skončila okupace. Před dvanácti lety demokratický stát. V Americe byl právě Kennedy zvolen prezidentem, Fellini natočil v Itálii Sladký život a a Godard ve Francii U konce s dechem. Jenže se zostřovala studená válka. Zatímco na Západě se dostávala ke slovu skvělá poválečná generace, a u nás komunisté vyštvali Jana Wericha z jeho divadla, režim prosti sobě štval různé skupiny obyvatel, jedny věznil a okrádal a jiné korumpoval. Země se toho roku přejmenovala: náhle to byla Československá socialistická republika, jelikož komunismus byl údajně na spadnutí. Z korespondence současníků lze vyčíst, že po obdobo jistého rozmrazování přišel zase z Kremlu mráz. Byla to celkem beznaděj. Ve Spálené ulici u Hoffmeisterů se tehdy pořádala takzvaná fajnová odpoledne, kam spontánně přicházeli tito pražští umělci, nikdo nikam nespěchal, byla legrace a družnost hřála. Kupodivu, mezinárodní izolace ani domácí buzerace nedokázali zničit jejich umění, fantazii, inspiraci. Také Václav Chochola v té době připravoval svou první monografii ve spolupráci s Jiřím Kolářem a pokračoval ve své práci fotografa sportovních událostí, divadla, výstav. Fotografování během oslav, výletů a přátelských sešlostí provozoval spontánně a paradoxně tak vytvořil dojem, že tehdejší život byl jediným řetězem radostí. Což nebyla pravda. A také lidé zachycení na fotografiích bylo velmi různí. Někteří z nich tehdy věřili v komunismus, jiní ani trochu, ale to jim navzájem nebránilo v přátelství, navzdory všem hrůzám, které zažili nebo o nich věděli. Situace těchto přátel, našich rodičů, se dnes těžko vysvětluje: byli zároveň svobodní i zavření, ustrašení i stateční, chudí i bohatí. Nevěděli co bude zítra, kdo jim co povolí či zakáže, neměli majetek v dnešním smyslu a přesto spřádali plány, tvořili, toužili, smáli se. A zůstalo toho po nich až nepochopitelně moc. Václav Chochola zdaleka nebyl jen fotografem této úzké umělecké společnosti, jeho záběr byl mnohem širší. Ale zachytil ji lépe než kdo jiný. Přitom působil, proč to neříci občas jako pošuk. V rozevlátém baloňáku nebo ošumělém saku se blížil se k objektům své pozornosti, jako by mu na nich nezáleželo a věnoval se přitom zdánlivě sám sobě, takže zároveň budil pozornost i klid. Dnes myslím, že si tu kombinaci výstřednosti a důvěryhodnosti dobře promyslel, protože ho nakonec všichni znali a řekli si: Aha, v pořádku, Chochola fotí. Dostal se vždycky kam potřeboval. Salvátoru Dalšímu dal podržet svoje vajíčko k svačině i časopis Květy a předstíral, že něco hledá po kapsách. Tak vznikly dvě jeho slavné fotografie. Moje osobní vzpomínka na něj se vztahuje někdy k roku 1978, kdy jsem seděla s kamarády v hospodě U Mozarta, kam pravidelně chodil. Když jsem se zvedla, pravil nezaměnitelné nosovým hlasem: “Nechoďte domů, tam vás čekají jen potíže!” To byla tedy pravda a tak jsem si zase sedla. Dnes díky Blance a Markovi vidíme, že tohle všechno byla trochu stylizace. Chochola byl sice bohém a kráčel tam, kam ho nohy fotografa právě nesly, ale také puntíčkářsky zapisoval co a koho fotografoval a byl milující manžel a otec. Také byl znalcem lidí a dokázal odhadnout, u čeho stojí za to být. Bez něj bychom neměli fotografie divadla Větrník ani poválečného Divadla Voskovce a Wericha, fotografickou kroniku poválečného života Jiřího Trnky, Jana Wericha, či Zdeňka Seydla, nevěděli bychom, jak vypadal v posledních letech Jiří Brdečka. Zachytil jednu z podob tehdejšího uměleckého světa, zachytil společenskou atmosféru. Uvažuji, co mají lidé na těchto fotografii společného. Ano, jsou to rodiče mnohých z nás. Mají různé názory, povahy i původ. Ale jedno je spojuje: všichni potřebují krásu, umění, a taky spoustu legrace. Naučili se, že ten, kdo umí snít, vtipkovat, tvořit a mít rád přátele, tomu se nedá svoboda tak úplně vzít. Proto sdíleli názor, že vůbec nejhorším hříchem je někoho otravovat a nudit. Podíváme li se na Chocholovy fotografie, vidíme, že nudná a banální není ani jedna. Navrhuji dát si to jako závazek pro léta příští: nenudit a neotravovat. Tereza Brdečková, březen 2023